Příroda versus člověk - Česko versus Francie.
Jen velmi stručná vsuvka. V pátek (10. 3.) tady byl vážně silný vítr - tak silný, že na mě v mobilu vyskakovalo varování od aplikace počasí a na mail nám od vedení kolejí přišla výstraha, ať dáváme při pohybu venku pozor, protože je vážně, vážně silný vítr.
Otázka: Co uděláme v Česku, když fouká hodně silný vítr, až se vysoké stromy nebezpečně ohýbají na všechny strany?
Odpověď: Strom radši pokácíme. Protože co kdyby spadl a někomu ublížil, nebo nedejbože poničil barák.
Otázka: Co uděláme ve Francii, když fouká hodně silný vítr, až se vysoké stromy nebezpečně ohýbají na všechny strany?
Odpověď: Dáme tam výstražnou ceduli, ať si kolemjdoucí dávají bacha na lítající větve. A stromu dáme pokoj, on za to nemůže, že fouká vítr. To je přece normální.
Text na ceduli u stromů: Výstraha: vzhledem k počasí se v zájmu vlastního bezpečí držte dále od stromů.
A to je fakt. Tyhle oranžový cedule tu v pátek byly skoro všude, a ne jen na kampusu univerzity, ale viděla jsem je pak i v sobotu v centru, v botanické zahradě apod.
Zkrátka v Česku příroda ustupuje člověku, tady člověk ustupuje přírodě. Jsou to drobnosti, nepatrná gesta, detaily, které celkově vytvoří úplně odlišný obrázek. V Česku si nesedáme jen tak bez deky na trávník, protože co když se tam vydělal holub nebo pes nebo je tam jiná špína. Tady všichni sedají všude, protože přece proč si nesednout bez deky do trávy. Po obědě si tu všichni chodí jen tak posedět do parku a - jak se tu tomu říká - "vzít si trochu sluníčka". Protože to je zdravé a to, že chvíli sedím na trávě jen tak, nic nedělám, a jenom si užívám slunce, není žádná prokrastinace nebo poflakování se, ale je to zdravý odpočinek při kterém čerpám klid, energii a vitamíny. Takový dezert číslo 2 po obědě.
Jsem ráda, že jsem ještě vyrostla v generaci pravých letních táborů a dalších podobných akcí, kde jsme měli možnost si ještě pořádně ušpinit ruce od hlíny a zadřít trochu bláta za nehty. A ačkoli sama ráda žiju ve městě - nedokážu si představit život jinde - a ne, pavouky vážně, vážně nemusím, tak vážně obdivuju, jak tady příroda prolíná město. Ostatně psala jsem o tom už TADY i TADY. Kudy člověk chodí, prohlíží si stromy, keře, něco zeleného. Je to vážně osvěžující, a zpátky v Praze i Olmu mi to bude chybět.
Kdy jsi naposledy ty jen tak půl hodinky seděl*a po obědě v trávě v parku a bez ničeho jiného si jen tak užíval*a sluníčko? Tak to někdy zkus :) A až ti do rukávu polezou mravenci, tak si vzpomeň, že to je normální.
Montpellier, březen 2023