Matějská, Matějská, internet jí byl plný. Když jsem četla všechny ty články, na mysli mi v té souvislosti vytanulo jedno francouzské slovíčko, které mě tady v posledních dnech tak trochu straší ve snech.
Jaká je jedna sladkost, která je naprosto tradičně spojená s Matějskou poutí?
Ano, přesně tak, cukrová vata.
Tahleta božská dobrůtka, od které jsem jako malá měla pravidelně rok co rok upatlanou pusinu s úsměvem od ucha k uchu a která představovala jednu z mála růžových věcí na světě, ke kterým jsem z principu neměla odpor jen kvůli její barvě (ačkoli modrá byla ještě lepší).
V angličtině se cukrová vata nazývá candyfloss (sladká nitka) nebo po americku cotton candy (bavlněná sladkost).
A teď pozor. Jak se říká cukrové vatě ve Francii? La barbe de papa. Ano, přesně tak. Ve Francii této božské maně říkají "tátovy fousiska". Kdo a proč tohle proboha vymyslel? Co to má být za asociaci? Ta heboučká sladká dobrota a tátova bradka - co proboha mají mít společného? Doslova jsem si u toho vzpomněla na takzvané "dědečkovy fousy", kdy nás jako malý špunty děda ze srandy s bráchou honil po zahradě a zlobil nás takovým tím hrubým venkovním koštětem, které se nám snažil strčit pod nos. To jsme se panečku nasmáli. Ale že bych měla podobnou asociaci s cukrovou vatou? Ne, děkuju, to si radši vyberu mezi nití a bavlnou. Nebou vatou.
Frantíci jsou občas vážně, vážně zvláštní :D.