Nejtěžší část Erasmu?
Objevit úžasný místo a skvělý lidi. Splynout s místními a stát se jedním z nich. Vytvořit si nový domov, najít svojí novou univerzitu, zabydlet se. Začít od nuly na kompletně cizím, neznámém místě, a ještě k tomu kompletně na vlastní pěst, bez jediného známého člověka v okolí, obklopená cizím jazykem.
Než jsem přijela, čekala jsem, že tohle bude to nejtěžší. Plot twist. Takže ne.
Všechno to šlo o tolik rychleji a snáz, než jsem si myslela. Najít nový přátele, najít svou novou univerzitu, oblíbit si místo kde strávíš přes čtvrt rok svýho života. Než jsem se nadála, měla jsem tu svoje místečko, a tetelila jsem se štěstím každý den. Osud ve vlastních rukou - a jak zatraceně dobře mi to všechno šlo.
A přes všechny komplikace, těch nemálo "klacků", které mi průběžně padaly pod nohy, přes to všechno jsem si tu vychutnávala každý den.
Nejtěžší část? Sedět o půlnoci dva dny před odjezdem v pokoji a snažit se poskládat čtvrt roku toho nejpeckovějšího života do kufru s oježděnýma kolečkama a odvézt si ho přes půl Evropy zase zpátky, odkud jsem se tu vzala.
A už teď vím, že se mi to nemůže podařit. Odvezu si střípky, ale největší kusy tady nechám.
Zatím nejtěžší stěhování mýho života.
Nejtěžší část? Zjistit, že si to tu nemůžeš o další semestr protáhnout, protože je konec fakin' akademickýho roku.
Nejtěžší část? Zjistit, jak moc se těšíš zpátky - na svojí rodinu, všechny přátele zpátky v Česku, na svojí univerzitu a katedru, na své staré dobré kantory a své oblíbené semináře, které ti celou tu dobu tady chyběly - ale stejně u balení bulet jak malý dítě.
Odjezd z Erasmu je pro mě trochu bitter sweet symphony. Jedno krásno končí, spousta jiných začíná. C'est la vie. Ale i když se zpátky strašně těším, nechce se mi. Hrozně se mi nechce. Jeden kus mě tady chce zůstat a pokračovat dál v tom, co jsem si tu za těch několik týdnů tak úspěšně vybudovala.
Vím, že je to zároveň dobře. Že se mi tahle akce zatraceně vydařila. Že jsem si to tu strašně užila. Nasbírala tolik dojmů, pocitů, poznala tolik lidí, míst, viděla, slyšela a pochopila tolik jiných a nových věcí... Je to dobře, že se mi nechce domů. Znamená to, že to klaplo. A odvážím si toho tisíckrát víc v sobě, než v těch čtyřech kufrech, se kterýma se zítra potáhnu taxíkem na letiště (už aby tu byl teleport).
S Montpellier jsme asi udělali takový výměnný obchod. Já si střípky a kousky tohohle skvělýho místa odvážím v sobě s sebou domů - a kousek sebe jsem naoplátku nechala tady, na náměstí a v uličkách, v knihovně a na kampusu, na nádraží a u moře.
Cher Montpellier, I'm coming back for you one day.