Multilingvismus je sice super sexy, někdy ale umí být docela vyčerpávající. Co vám o něm ještě (nejspíš) nikdy nikdo neřekl?
Vycestovat na delší dobu do ciziny je jako jízda na horské dráze. Jednou jsi dole, jednou nahoře, adrenalin v tobě proudí jako divý, a většinu téhle neuvěřitelné, napínavé a nepředvídatelné super rychlé divoké jízdy plné nečekaných zvratů a zatáček vlastně jen doufáš, že s tebou vozíček nevyletí někam bůhví kam a doveze tě nakonec bezpečně do cílové výstupní stanice. Woohoo, připoutejte se, vážení.
Člověk se snaží zapadnout, zaběhnout se v novém prostředí a aklimatizovat se v místě, které je úplně nové - cizí, v mnoha věcech odlišné a neznámé. A to není nic jednoduchého, i když člověk plynule ovládá místní jazyk. Natož, když má stále ještě v plném ovládnutí daného jazyka určité mezery.
Kdo je vlastně polyglot?
Podle cambridgeského slovníku je polyglot "ten, kdo ovládá několik různých jazyků".
Zajímavé ale je, že se ještě nikdo přesně neshodl na tom, co to znamená "ovládat jazyk". Jde tedy o dost nekonkrétní termín. Ovládám jazyk, když dokážu pozdravit a představit se? Když dokážu sledovat filmy v daném jazyce s titulkami? Když získám certifikát na úrovni C1? Nebo až teprve, když se dostanu do dané země a dokážu naprosto plynule komunikovat s lidmi ve všech životních situacích?
Ve světě mezinárodních studentů na Erasmu pochopitelně není otázkou, ZDA ovládáš cizí jazyk, ale KOLIK jich ovládáš. Všichni erasmáci (jak se studentům na Erasmu říká) tady ve Francii musí mít alespoň základní použitelnou úroveň francouzštiny. Plynulá angličtina už tady nikoho nedojme, je spíše automatickou samozřejmostí. A pak je tu divoká směsice všerůzných rodných jazyků - já se svou češtinou jsem tu tak trochu hvězda zářící, protože jsem tu zatím potkala jen jednu jedinou další holčinu, co taky mluví česky. Poláci, Němci a Italové se tu ale většinou shlukují ve svých mnohočetných skupinkách a s potěšením šprechtí svojí mateřštinou, pokud je příležitost - a upřímně jsou chvíle, kdy jim tu možnost trochu závidím. Já si tu totiž můžu česky popovídat leda se svým plyšákem (Blbý, že ani žádnýho plyšáka na koleji nemám. Asi si nějakého budu muset koupit a naučit ho naší krásnou řeč.)
Je spousta věcí o zahraničním pobytu, které se člověk dozvídá za pochodu, a na které ho nikdo předem nepřipraví. Proč tohle nenapíšou do nějaké příručky o Erasmu? Občas jsou to takové samozřejmosti, které člověka tak jako tak překvapí, když na ně dojde.
Takže: být polyglot v cizině znamená, že:
- svůj rodný jazyk neslyšíš jinak, než z repráčku počítače, mobilu nebo ze sluchátek.
- na Netflixu ti stejně dlouho dobu, jako výběr filmu na večer, zabere výběr jazyka, ve kterém film zkoukneš.
- poznámky ze školy máš v podivné směsici dvou až čtyř jazyků, a i tak tomu perfektně rozumíš.
- popovídat si s někým ve své mateřštině můžeš jen díky WhatsAppu a Skypu a vždycky se musíte předem domluvit, kdy si zavoláte, abyste na sebe měli čas.
- na tebe skáčou na internetu reklamy v různých jazycích, aniž by sis to vůbec uvědomil.
- máš spoustu spolužáků a známých, a s každým mluvíš jiným jazykem - a občas to třeba spleteš a najednou začneš v kavárně zničeho nic mluvit na svoje anglofonní kamarády česky, nebo v menze na svoje francouzské spolužáky anglicky. Až divné výrazy ostatních, kteří se na tebe otočí s pohledem "cože, prosím?" ti pomůže si uvědomit, co se stalo. A ne, nejsem jediná, komu se tohle stává. Onehdá na nás jedna erasmačka na výletě začala u pokladny se vstupným mluvit německy (složení skupiny bylo já, jedna polka a ona - němka). Zkrátka, to se stává!
- občas najednou začneš zapomínat slovíčka a pojmy ve svém rodném jazyce, zatímco si je během minutky vybavíš ve třech dalších cizích cizích jazycích.
- se ti stýská po rodném jazyce v běžných denních interakcích - říkám, tomu to be language-sick.
- i běžný nákup v sámošce nebo průchod nákupním centrem je pro tebe extrémně nabitou jazykovou lekcí s takovým množstvím nové slovní zásoby, až se ti zatočí hlava. Čtvrt roku člověku skoro ani nestačí a stále objevuje nová slovíčka a pojmy.
- i běžné denní úkony, konverzace a situace, které jsou pro člověka jinak situací kdy jede na automat a neřeší, jsou najednou olympijským výkonem. Musíš se pořád soustředit, pořád ti mozek šrotuje slovíčka, věty, časy, koncovky, členy, bla bla bla, zkrátka mentální multitasking je na denním režimu!
- zatímco pro tvé francouzské spolužáky je "pokec" u oběda oddychovkou a relaxem mezi hodinami, pro tebe je to další situace jazykového a mentálního vypětí a soustředění, a to ještě v mnohem větším měřítku, než jakékoli semináře a lekce - a překvapivě, největší problém chápat, rozumět a stíhat ti nedělají semináře, ale právě hovorové konverzace, které jsou tak milionkrát rychlejší, divočejší, jazykově sytější a barvitější, plné zkratek, slangu, žargonu, familiérních výrazů a slov který člověk v životě neslyšel. Nehledě na to, že má každý přízvuk - a teď nemluvím o nás erasmácích, ale o místních! Francouzština zkrátka není jen jedna. Někdo je z jihu a má jižanský přízvuk, někdo vyrostl v Paříži a má pařížský přízvuk, pes aby se v tom zorientoval, vyznal, a kdo to má sakra všechno za pochodu stíhat! Navíc k tomu ve Francii - podle odhadů - existuje přes 75 různých dialektů neboli regionálních jazyků (mezi které patří mimo jiné i okcitánština, baskitština, alsasština a další) a jejichž výslovnosti a přízvuky pochopitelně také ovlivňují francouzštinu místních. Francie je zkrátka velká země.
- jiný kraj, jiná měna. Zvykat si na euro je pro mě osobně jedna z největších potíží tady. Začít na nákupech počítat a přemýšlet v eurech a získat alespoň matný pojem o tom, co vlastně je a co není drahé, co je dobrá cena a co je předražené, to je pro mě tedy skutečný oříšek. A vychytávat vhodnou chvíli, kdy bude příznivý kurz, aby si člověk přeposlal peníze ze svého účtu v korunách na svůj eurový účet a přišel u toho o co nejmíň peněz, no panečku. Už aby Česko taky euro přijalo a tohle nebudeme muset řešit.
- teprve ve chvíli, kdy do té země dorazíš, si uvědomíš, co se to vlastně učíš za jazyk. Ne, není to klišé. Je to tak. Kultura, nátura lidí, jejich život a mentalita, jejich zájmy a hlavně prostředí, ve kterém se pohybují - to všechno k tomu jazyku patří a je jeho součástí, a o to vše je člověk v jazykové učebně ve své rodné zemi nutně ochuzený. Učit se jazyk v místní škole, v obchodě a v restauraci, v baru a na ulici když posloucháš kolemjdoucí lidi jak se smějí, povídají, křičí, mumlají, děti jak si žvatlají - to teprve znamená, že člověk začne skutečně chápat, co je ten jazyk zač.
- je ti sice 22 let, ale v běžné konverzaci se svými vrstevníky zníš jako pětileté děcko. Tvoje krkolomné vyjadřování je občas v totálním rozporu s probíranými tématy. "Chápejte, ve svém rodném jazyce se vyjadřuju jako dospělej člověk!" běží ti u toho hlavou. Tady jsou na cizince a zahraniční studenty zvyklí a nemyslím si, že by to takto vnímali, i tak jsou ale chvíle kdy chce člověk vyjádřit myšlenku a chybí mu dostatečná slovní zásoba, a ačkoli chce znít vzdělaně a rozumně a elegantně, sotva ze sebe vypotí nějakou krkolomnou prkotinu s pěti gramatickými chybami, která sotva dává smysl. Je to frustrující! :D
- musíš neustále přepínat na mobilu mezi klávesnicemi a automatickou opravou. Mám tam nastavené tři jazyky - češtinu, angličtinu a francouzštinu - a neustále musím přepínat podle toho, s kým si zrovna píšu zprávy.
Jsou chvíle, kdy se člověk cítí ztracený, naprosto vyčerpaný a vyřízený, unavený a demotivovaný, a jazykově odříznutý. Ale to jsou spíše chvíle vyčerpání, které stačí poctivě zaspat - a pak najednou vidíš ty krůčky a pokroky, které jsou den za dnem početnější a jistější. Zkrátka a jednoduše, není to žádná hračka, ale stojí to za to. Zatraceně to stojí za to.
Montpellier, březen 2023