Aneb stávka a nejcennějších ztracených 60 minut
moře | lodě | hradby | ryby | teplo | sluníčko | milí lidé | slaný vzduch | tuny čerstvého dobrého jídla - to je Antibes
Každý den v jazykové škole. A přesto nejdůležitější lekce, kterou jsem si odtamtud odnesla, není z učebny, ani z kampusu. 20 minut stojím na zastávce a začíná mi už být pomalu podezřelé, proč nejede žádný bus. Naštěstí se nade mnou slitovala nějaká náhodná kolemjdoucí paní. Když mě viděla, jak tam tak civím do prázdna, zastavila se a informovala mě (díky bohu, že jsem jí tu fráninu rozuměla), že busy dnes nejedou, protože je stávka. Samozřejmě, stávka, jsme přece ve Francii.
Tak teda Mersí bokú.
No, takže jsem musela šlapat po svých. Ještě cestou volám do kanceláře, že dorazím pozdě, ať to řeknou do mé skupinky - úplně zbytečně, samozřejmě, paní mi to odkývala a přitom zjevně ani netušila kdo jsem. Dorazím do třídy, "slečno Anno, vidíte, my jsme vás tu postrádali, to je dobře že jste v pořádku." Vzkaz o mém zpoždění pochopitelně nikdo nevyřídil.
"No, ony totiž nejely busy, já to nevěděla a musela jsem 20 minut šlapat pěšky."
"No vidíte, ona je vlastně zase stávka. To mi vůbec nedošlo."
"Nojo."
Odpoledne přijdu domů ke své hostitelské rodině.
"Tak jak bylo ve škole?"
"No, přišla jsem pozdě, nejely busy, je stávka."
"Aha, nojo, vidíš, na to jsme úplně zapomněli. To jsme ti asi měli říct, co?"
"Asi jo."
V duchu mi celý den běží těch 60 minut draze zaplacených jazykových kurzů, o které jsem to ráno přišla. Ty tři cvičení, který jsem prošvihla, a který by totiž určitě zachránily mojí francouzštinu. Celý den skoro nemyslím na nic jinýho, než se jsem se ochudila o těhle 60 minut výuky.
"Přišla jsem o první hodinu," říkám ještě u večeře, protože to je zkrátka téma mého dne. Dostanu ale úplně jinou odpověď, než čekám.
"Tak však to se nic neděje, ne?"
Bijanvenu an france!
Nejdřív jsem chtěla něco namítnout, ale zarazila jsem se. Ono se totiž - až na to, že jsem se po ránu ještě navíc hezky prošla - vážně vůbec nic nestalo, což mi jaksi celou tu dobu nedocházelo.
Ta jedna hodina, kterou jsem to ráno v jazykovce prošvihla, bylo nejvíc poučných 60 minut za celé 2 týdny mýho pobytu tam. A na rozdíl od zbytku těch lekcí o ní doma všem vyprávím dodnes.
Rozhřešení?
1) Frantíci mají stávky tak často, že pokud jedete do Francie na blbý 2 týdny, aspoň do jedný se trefíte. Jsou už vlastně součástí jízdního řádu - akorát o nich nikdo nikde nenapíše a nikdo na ně předem neupozorní. Něco jako zavřený obchody ve svátky, akorát tak přibližně ob týden a nepravidelně, aby si náhodou někdo nezvykl.
2) Frantíci se - na rozdíl od nás Čecháčků - vážně nestresují blbostma. Proboha, ono se totiž vážně vůbec, ale vůbec nic nestalo. Proč my musíme neustále být vyšinutí ze všech drobností a detailů? Vystreslí z úplných zbytečností? Oni jsou prostě v pohodě. Proč by se tím stresovali, když o nic nejde? Co sejde na tom, že jednou za 2 týdny přijdu o chvíli pozdě? To vůbec neznamená, že by byli líní nebo že by nebyli skutečně pracovití - to oni jsou. Jen si neblokujou mozky kravinama. Amen.
Slovníček
Mersí boků - merci beaucoup - děkuji
bijanvenu an france - bienvenue en France - vítejte ve Francii
leden 2019
Comments